Letos mi štěstí na obskurní deathmetalové akce pořádané Kreas Promotion příliš nepřálo. Z nejrůznějších důvodů mi nevyšli ani PHRENELITH ani SLIMELORD. Do třetice se už zadařilo, a tak dorážím do Modré Vopice alespoň na OSSUARY. Do vysočanské kůlny přicházím v době, kdy na pódium vstupuje skromná sestava RATS OF GOMORRAH (donedávna ještě známá pod jménem DIVIDE). Skromná proto, že tahle kapela v současnosti čítá pouhé dva členy, a sice kytaristu/vokalistu a bubeníka (který občas také participuje za mikrofonem). Takto omezená nástrojová dispozice samozřejmě negenerovala kdovíjak masivní zvuk, o to více přehlednější a čitelnější však oba nástroje byly. Němcům šla práce rychle od ruky, vystoupení šlapalo a pár desítek přihlížejících rozhodně nemohlo odejít zklamáno. RATS OF GOMORRAH nehrají pure death metal, ale často odbočí vedle, ať už do blacku, punkovějšího odzemku či houpavého death'n'rollu. Každá skladba byla jiná, jednou nás Němci uvrhli do staré old schoolové kobky, následně toto strádání kompenzovali příjemnými melodiemi (třeba skladba "Angeldust" ze druhého alba DIVIDE "From Seed To Dust") a na konec večera nás pozvali na motorkářský sraz, kde jsme s pivem v ruce okukovali spoře oděné holky za barem. Příjemný setík, já osobně se bavil dobře.

Už před koncertem RATS OF GOMORRAH vyvěšená plachta s logem ROTBORN zůstává na svém místě, neb jako druzí na pódium skutečně nastupují energií nabití Brazilci. Jejich produkci prakticky neznám, nechávám se proto překvapit. Klasicky živelná "latino" show si mě dokázala získat na svou stranu poměrně rychle i přesto, že death metal tohoto typu určitě nepatří mezi mnou nejvíce oblíbené. Jestliže RATS OF GOMORRAH neměli baskytaru, tak ROTBORN zněli, jako by v sestavě měli rovnou dvě. Výtečný byl zejména bubeník Nestor Carrera, jehož rychlá a přesná a přitom živelně-explozivní hra posouvala set Brazilců o úroveň výše. Zpěvák se somatotypem almary z babiččina obýváku se rovněž nenechal zahanbit. Jeho rejstříky sice můj šálek čaje úplně nejsou, do produkce ROTBORN však zapadnou náramně. Ocenil jsem i vřelou srdečnou interakci kapely s publikem. Své si řekli onou žvatlavou brazilskou angličtinou všichni čtyři členové kapely, což rozhodně zvykem nebývá. Velmi sympatická kapela. Za týden vydávají druhé album "Shrapnels Of A Panic Spiral", tak se po něm poohlédněte. Nakonec nám Brazilci poděkovali a popřáli hezký zážitek s OSSUARY. To mě trochu zarazilo, neboť přeci ještě mají hrát LEFT CROSS... nebo ne? Po pravdě řečeno jsem byl překvapený už při příchodu, když ve stánku nebyl žádný merch s logem této nové akvizice stáje Profound Lore Records. Jakmile jde nahoru plachta OSSUARY, je definitivně jasno. LEFT CROSS dnes hrát nebudou, budeme se muset spokojit jen s trojicí účinkujících.

OSSUARY nejsou úplně typická death/doomová kapela. Svojí produkcí sice ano, hlavní rozdíl je nutno hledat za mikrofonem, který okupuje něžná květinka Isabell Nadia Plunkett, jejíž hrdlo dokáže vyluzovat skutečně pozoruhodné tóny. Postává vedle mikrofonu, hlavu zvrácenou dozadu, manicky deklamuje spíše ve vyšších chrčivých než hlubších polohách. V předposlední skladbě se jí podařilo doručit jednu dávivou sekvenci, která byla tak vyšinutá, že už to ani hezké nebylo. Isabell navíc vládne jakýmsi přirozeným respektem, tak nějak automaticky předpokládám, že pokud doma rozvaří knedlíky, manžel jí to rozhodně vytýkat nebude. OSSUARY se noří hlavně do pomalých a občas i středních temp. Prakticky se skoro vůbec nesype, spíše se nekonečně dlouho pochoduje zatuchlým močálem. Ona cavernous složka má silnou atmosféru, ale současně není tak propastně hluboká, ani kdovíjak monstrózní. Sílu samozřejmě nemá zanedbatelnou, jen poukazuji na to, že v žánru existují o poznání těžší váhy. I bez toho to bylo velmi slušné, místy sice trochu monotónní (viz ona zmíněná absence rychlejších pasáží), ale celkově přesvědčivé. Klíčovým faktorem úspěchu OSSUARY byly ony šílené deklamace z hrdla hlavní protagonistky, které ten večer vynikly dokonale (na deskách má Isabell vokál spíše upozaděný, zejména pak na prvním EP "Supreme Degradation"). Američané měli na rozdíl od obou předchozích kapel zcela nulovou interakci s publikem, odehráli svých čtyřicet minut a rychle zmizeli do zákulisí. Ale za mě určitě lepší varianta, než abych slyšel desetkrát "motherfuckers" nebo si protrpěl pokusy o různé "hecovačky", které dokážou zabít atmosféru prakticky kteréhokoli koncertu. Death metal je holt vážná věc a podle toho by se k němu mělo přistupovat. Celkově tedy fajn večer, předpokládám, že odhadem šest desítek návštěvníků odešlo domů se spokojeným úsměvem na rtech.